Pomoc druhým

10. 11. 2010 16:51
Rubrika: K zamyšlení

Asi si říkáte co tím vám chci říct. Chci vám popsat co jsem zpozoroval během svých 10 dní co jsem strávil při hlídání dětí a hlavně při relaxačním pobytu s postiženými.

Je to již už několikátá má akce při práci s dětmi nebo s postiženými, ale tentokrát sem to prožíval mnohem více a to z různých osobních okolností, které zde nebudu psát, jsem toto tentokrát vnímal úplně jinak. Na začátku když jsem jel již po několikáté hlídat děti tak jsem jel s tím, že si tam opět zahraji s dětmi a prožiji skvělý víkend jako tomu bylo vždy. Jenže tentokrát to na mě zanechalo jiné následky. Když jsem se tam tak hrál s dětmi tak jsem se snažil pozorovat na dětech a rodičích jejich pocity, jak to vnímají. Vždy když nám svěřovali své děti, tak jsem uplně viděl jak mají rodiče radost, že si můžou udělat vlastní program a chvilku si od dětí odpočinout a děti zase plné úsměvu, že si můžou zahrát s druhými dětmi a pečovateli. V ten moment jsem si vzpoměl na to, když jsem byl já malý nebo i celkově teď co jak dělám, jak se chovám ke svým rodičům, jestli k nim chovám dostatečnou úctu za to co s námi museli a musí vytrpět. Když se nás někdo zeptá kdo jsou naši rodiče, tak kromě toho že řekneme, že nás přivedli na svět, tak že nám vaří, perou a podobně. Ale už jen málokdo z nás si uvědomí, že nám už od mala dávají lásku a že i když nás někdy trestají tak to má své důvody. Že nebýt jejich dobroty, pochopení a trpělivosti tak nevím co s námi je. Ale co až pak vyrůstáme a dospíváme, jak je to potom? Vracíme jim to všechno naší láskou k nim? Snažíme se jim pomáhat nebo právě naopak co nejvíce se vyhýbat jakékoliv práci? Nejsou to právě oni, kteří by si od nás zasloužili hodně lásky, kterou můžeme dávat mnoha způsoby a to třeba jen nějakou drobnou pomocí. Třeba jen pro některé hloupé nádobí, obejmutí, vyslovení věty mám tě rád, děkuji. Nemyslíte že právě třeba takové pro některé z nás už jen zapomenuté věci můžou pro rodiče znamenat nejvíc?

Psal jsem, že vám chci hlavně říct své dojmy z relaxačního pobytu s postiženými. Hned když jsem přijel v pondělí ráno do Hradiště na místo odkud jsme měli vyjíždět tak se tam pomalu sjížděli. Všichni se mezi sebou jak jsem během pár okamžiků zpozoroval znali. Jen já jsem tam byl ten, který sem tam nikoho neznal. Ale jak jsme tak jeli autobusem, tak tam předemnou seděl chlapec, který už to nemohl vydržet v klidu sedět. Tak jsem mu pustil pohádku a hned byl v klidu. Maminka která jela s ním byla velice ráda. A dali jsme se do řeči. Zjistil jsem, že má ještě jednoho syna, který je mentálně postižený. Většina lidí v dnešním světě když vidí postiženého a to hlavně mentálně tak si hned o něm vytvoří špatný obrázek a nějak se mu vyhýbá. Jenže co je na těch lidech jiné něž na nás? Jací ti lidé vůbec jsou? Zde jsem poznal jací ti lidí jsou. Mají sice postižení a to buď tělesné nebo mentální, ale i tak se snaží žít co nejlepší život. Právě tito lidé vědí co je to, když je někdo odřízne, nevezme k sobě. A víte co pro ně může znamenat, když vy za ním dojdete nebo on za vámi a může s vámi mluvit? Když vidí, že mu nasloucháte? V jejich očích sem viděl neskutečnou radost. Byli to pohledy neskutečné vděčnosti. Byli opravdu neskutečně šťastní, že si můžou povykládat a nedívá se na ně jako na nějaké ty druhé. Celý týden sem pozoroval jak se kdo chová při svém postižení. Když někdo něco nezvládal, tak ten druhý se mu okamžitě snažil pomoct, snažil se mu nabídnout svou ruku. Ať to byl kdokoliv. Avšak když my vidíme, že někdo potřebuje pomoct, pomůžeme vždy? Ať nás to stojí cokoliv? Proč tolik lidí z nás tyto lidi bere jako nějaké druhořadé? Myslíte si snad, že všichni toto mají od malička a že se to nemůže nikomu z nás něco stát? Co když my sami by jsme měli nějaký úraz a měli postižení? Proč když si vybíráme přátele jdeme radši ke zdravému a ne postiženému? Co je na nich tak jiné? Berou svět takový jaký je, se vším a i se svým postižením. Snaží se život prožít naplno jako my ostatní. Když za mnou chodili a bavili jsme se spolu, snažil sem se co nejvíce naslouchat. Je to skvělý pocit když vidíte tu radost na tváři. Během tohoto týdne sem zjistil, že život není jenom tom co nejvíce si jej užít sám pro sebe, ale snažit se jej úžit i s ostatními a to bez rozdílu. Tento týden mě přinesl spoustu nových a skvělých přátel, a jsem moc rád že jsem na ten pobyt mohl jet. Myslím si, že to dalo hodně nejen mě ale i těm dětem a dospělým s postiženým. Ani si neumíte představit jakou velkou radost vám udělá, když za vámi přijde rodič plný radosti, že jste dokázal povzbudit jejich dítě. A hlavně když vám projeví zájem o vaši pomoct někdy při různých akcích. A co k tomu aby měli radost ty děti bylo potřeba? Dát jim jen trochu lásky, naslouchat jim, dát jim trochu ze svého času. To je vše co jim pro radost stačí. Kdo z nás může říct, že se nedívá na tyto lidi skrz prsty? Kdo z nás přijme druhého takového jaký je? Jsou snad v něčem tak špatní?

Omlouvám se, že jsem to asi nenapsal uplně srozumitelně, ale to co má člověk  na srdci se nedá pořádně popsat slovy. Snad pochopíte co vám tím chci říct a že se zamyslíte jací právě my jsme.

Sdílet

Komentáře

kacarovi3 Mám kamarádku a ta má mentálně postiženého kluka.Je na úrovni pětiletého ale jemu je 14 let,má vypracovanou statnou postavu ale také potřebu lásky své mámy.Musí jí být blízko,vyžaduje stále laskání a když toto chybí,je nespokojený a jeho nespokojenost projevuje jak malé dítě-křikem,vším mlátí a je vzteky mimo.Když toto dělá malé dítě,je to v normě ale když toto dělá 180cm.statný pořízek,je přítomen v životě mámy stálý strach.Zvládne vždy jeho zlost nebo ten nesvéprávný človíček vyvraždí celou rodinu a nebude to ani vnímat?Nelze být stále blízko něho.Stane se jeho otrokem.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Reklama

Pokud víte o nějaké akci na kterou by jste chtěli upoutat tak napište vzkaz

fotogalerie

!!!Nyní ve vývoji!!!

Církevní Silvestr - Kvasice 2010

Dušičkový volejbal - Ostr. Lhota 2010

Odkazy

nic

Autor blogu Grafická šablona signály.cz